Psal se rok 1874, když britský romanopisec a básník Thomas Hardy vykreslil ve své knize Daleko od hlučícího davu lákavý portrét anglického venkova. Jako ušitý se hodí na popis panství uprostřed luk, lesíků a polí, kde se o šedesát let později, tedy roku 1934,  nenápadně zrodil jeden z nejprestižnějších operních festivalů na světě. Glyndenbourne se to idylické místo jmenuje. A k tomu, že tam od té doby zní – s výjimkou období druhé světové války – rok co rok  po celé léto hudba, bylo zapotřebí několika schopných osobností i šťastných náhod.

Prvním vkladem do budoucích dějů se stala postava múzického majitele rozsáhlého panství. Skutečného šlechtice ducha. Musel se však v pravý čas setkat a spojit s pravou ženou, která jej přivedla k myšlence založit v Glyndenbourne operní přehlídku. Jakkoli sama byla zdatnou pěvkyní a nesmírně obětavou organizátorkou, zatímco její muž přispíval vstřícností i penězi, nebyli by spolu dokázali vše. Paradoxně jim v počátcích pomohl – Hitler. Nikoli snad proto, že by tak, jako bohužel leckdo ve Velké Británii 30. let, patřili k jeho opatrným příznivcům. Naopak. Díky tomu,  že Hitler svou nenávistí vyhnal z Německa spoustu skvělých mozků i duší, se v Glyndebourne ocitla trojice profesionálů, jež byla zapotřebí jako sůl. Dirigent, režisér, ředitel. Významně se podepsali na tom, že operní festival uprostřed anglické přírody získal svou tvář, kterou dodnes  zkrášluje řada jejich následníků.

A pak je zde ještě jedna příznivá okolnost, jež padla tomuto opernímu panství do klína. Poloha. Nejenže se Glyndenbourne rozkládá na jihu Anglie kousek od moře a v sousedství míst, která se zapsala do dějin národa. Hlavně  to sem není daleko z Londýna, kde se po celé léto nudí spousta příznivců opery. Kamenná divadla si užívají prázdnin, nic zajímavého se  neděje. Proto je víc než lákavou výzvou  vyrazit za humna, užít si několik hodin daleko od hlučícího davu – a ještě si poslechnout tóny, pod něž se podepsali Mozart, Händel, Janáček či Gershwin.

Sečteno a podtrženo, prolnutím jevů a okolností se na svět vyklubala tradice, definovaná třemi povědomými slovy. Operní festival v Glyndenbourne.

Sál místo salonu

Za příklad  šlechtice, který byl vlastencem nejenom slovy a pro vlastní zisk, nám může nadčasově sloužit jistý John Christie. Narozen roku 1882, mohl si díky rodinnému jmění snadno dopřát studia v Cambridge a neméně prestižním Etonu. Stejně se tak by si ovšem byl dokázal zařídit výjimku a nenarukovat do zákopů první světové války. Měl totiž od dětství potíže se zrakem. Přesto však jako třiadvacetiletý nezaváhal. A dokonce si v bojích počínal tak srdnatě, že byl odměněn státním vyznamenáním. A ještě něčím mu osud vynahradil kruté zážitky. Roku 1920 mu v rámci příbuzenských rošád s majetkem připadlo panství Glyndenbourne. Postupně jej velebil. A jako milovník hudby snil o tom, že by se tam mohlo alespoň občas muzicírovat. Amatérsky, to dá rozum. Co víc by si bylo možná přát v místě, kde lišky dávají dobrou noc?

Přece jen ovšem čiperný majitel panství  sáhl roku 1930 k osudovému vylepšení. Jeho hudební přátelé, místní nadšenci, právě nacvičovali první dějství Mozartovy opery Únos ze Serailu. A kdosi Johnu Christimu poradil, že by jim mohla výjimečně pomoci vstřícná profesionálka. Sopranistka Audrey Mildmayová. Třicetiletá dcera anglikánského kněze, který byl svého času vyslán na misi do Britské Kolumbie. Dívka proto prožila dětství a poté i mládí v Kanadě. Tam se začala věnovat hudbě. Zprvu klavíru, poté zpěvu. Roku 1927 se za Andrey mořem blýskla rolí v Žebrácké opeře, následně byla i Zerlinou v Donu Giovannim či Musette v Bohémě. Doma v Anglii ale pěvkyni Mildmayovou skoro nikdo neznal. A tak byla k mání za pět liber na večer!

Sotva ji osmačtyřicetiletý starý mládenec John Christie spatřil, byl ztracen jako v románu z červené knihovny. Po vystoupení ale zavedl zmatenou Andrey jinam. Do salónu. A bez okolků řekl: „Tady budeme trávit večery, až se vezmeme.“ Nějakou dobu váhala. Ale pak, 4. června 1931, byla svatba. Zásadněji než samotný obřad se ovšem do dějin Glyndebourne zapsala svatební cesta. Vedla do Německa a do Rakouska. Neměla původně trvat dlouho. Jenže během pobytu musela novomanželka podstoupit operaci slepého střeva. Zamilovaný choť, aby prokázal citovou sounáležitost, si to své nechal vyjmout také… A jak se společně zotavovali, stihli pobýt na festivalech v Salzburku a v Bayreuthu. „Proč se o něco podobného, byť v menším, nepokusíme  u nás v Glyndebourne?“ zasnil se John Christie. A praktická Andrey odtušila: „Výborný nápad. Místo salónu si zařídíme koncertní sál.“

Německý  trojlístek

Zatímco manželé z anglického panství kuli plány, na kontinentu se daly do pohybu dějiny. Německo, v první válce na hlavu poražené a pak reparacemi potupně ponížené, začalo vystrkovat růžky. A než se pustilo do svých sousedů a pak do celého světa, zahájilo tažení proti části svého vlastního obyvatelstva. K těm, kteří na to doplatili, patřili také dva němečtí židé a jeden jejich souvěrec z Vídně. Všichni v nejlepších letech, na prahu velké kariéry, nesmírně talentovaní a pracovití. Jen tupá diktatura se takových lidí zbavuje…

Když se nacisté dostali  roku 1933 k moci, marně se dirigent Fritz Busch dovolával úspěchu, jakého se v jeho nastudování Wagnerovy opery Mistři pěvci norimberští dočkalo před devíti lety v Bayreuthu. Musel pryč. Ještě předtím se ovšem stačil v Salzburku seznámit s režisérem Carlem Ebertem. Na jejich inscenaci Únosu ze Serailu se tam dlouho vzpomínalo. I poté, co ti dva zakotvili v Anglii. Tam se k nim přidal divadelní organizátor Rudolf Bing, který se v jednatřicátém  stal – nikoli ovšem nadlouho – generálním ředitelem berlínské Státní opery. A poznal se tam s Fritzem Buschem. Najednou byli ze všech tří emigranti, hledající práci a obživu. Nejlépe společnou. A sáhl po nich Glyndenbourne.

Když tam  nastudovali roku 1934 Figarovu svatbu a další z Mozartových oper, Cosi van tutte, nesla se Anglií zvěst o senzaci. Je možné vybudovat událost z ničeho? V jakémsi zapadákově? Operní Londýn se cítil trochu uražen. Brzy však pragmaticky zapomněl na svou pýchu. A s pokorou se začal každoročně vydávat na jih. Do panství Glyndenbourne.

Žádné dotace, velký byznys

Samotná cesta je zážitkem. Sotva poutníci za operou opustí Londýn, už se vpravo rýsuje hrabství Croydon. Tam kdysi přistál premiér Chamberlain, mával Mnichovskou dohodou a nadšeným davům zvěstoval, že přivezl mír. Potom už vede cesta jižněji – a zároveň hlouběji do historie. Na obzoru vyvstane Hastings. Místo památné bitvy o Anglii roku 1066, po níž se moci ujal Vilém Dobyvatel. A nedaleko se rozkládá přímořské lázeňské město, elegantní  Brighton. Ale nedá se příliš otálet. Operní představení v Glyndenbourne začínají totiž už odpoledne. To proto, aby se návštěvníci stihli  vrátit pozdě večer do Londýna, odkud jich přijíždí nejvíce. A mezitím aby se o dlouhých přestávkách mezi dějstvími stačili nasvačit či navečeřet. Ať už na louce, nebo v restauraci. Samotná operní představení se konají pod střechou. V mohutném přístavku k původnímu panství, kam se vejde 1250 diváků. 

Premiéru si tento moderní sál odbyl v symbolické datum. 28. května 1994. Přesně šedesát let poté, co se operní festival v Glyndenbourne nesměle vydal k zářným zítřkům. Dodnes se obejde bez státních dotací, což je naprosto výjimečné. Založil raději  funguje společnost, která umí získávat peníze z různých zdrojů. Od bohatých firem či movitých jednotlivců. Prodejem zvukových i obrazových nosičů se záznamy zdejších operních večerů. A také zisky z projektu Glyndenbourne na cestách. Ten vyváží každý podzim zdejší inscenace do britských měst. Je pro nás ctí, že mezi jeho umělecké ředitele můžeme řadit i českého dirigenta Jakuba Hrůšu. Kéž není jediným Čechem, který ví zblízka, co je Glyndenbourne. Vypravit by se tam měl od nás každý, komu je blízká hudba obecně a opera zvlášť.