Své jméno už dávno spojil s mikrofonem, ať televizním, nebo rozhlasovým, ale také – a to především – s vážnou hudbou. Jiří Vejvoda patří ke špičkovým moderátorům a na Smetanovu Litomyšl přijíždí uvést jeden z nejpohodovějších koncertů letošního ročníku festivalu – Na krásném modrém Dunaji.

Pokolikáté jste v Litomyšli?

To jsou dvě otázky v jedné. Pokolikáté budu v Litomyšli a pokolikáté budu na festivalu.

A tedy?

V Litomyšli jsem už málem třináct let žil. Začal jsem sem jezdit od roku 1994, kdy se tu na pozvání Václava Havla uskutečnilo setkání sedmi středoevropských prezidentů, a já odtud reportoval pro rozhlas. Zahořel jsem k tomu městu láskou a stejně tak i k tehdejšímu starostovi Miroslavu Brýdlovi, což je úžasný člověk, který Litomyšl nastartoval. A když jsem v roce 2000 zjistil, že tady staví byty pražský architekt Pleskot, rozhodl jsem se za sebou v Praze zavřít dveře a odstěhovat se sem. Pak to nevyšlo a mělo to tak být, ale k městu mám stále vřelý vztah. Co se festivalu týče, jsem tu zhruba potřetí. Shodou okolností podruhé s dirigentem Leošem Svárovským.

Poslední červnovou neděli se s vámi budeme houpat na vlnách Dunaje. A město na něm, Vídeň, jako by vám bylo souzeno. Moderujete proslulé  novoroční koncerty Vídeňských filharmoniků. A opět se ptám – kolikrát už?

Dvacetkrát. Skoro si neumím představit období mezi Vánoci a Novým rokem bez Vídně. Orchestr v tomhle období s dirigentem zkouší a pozvou několik vybraných novinářů na takzvaný tiskový den. Jdeme na generálku, probereme detaily a koncertem potom provázím z Prahy. Nebývá zvykem, aby novináři moderovali přímo z Vídně. 

Vždy se hrají Straussové a Vídeň si zakládá na tom, kdo koncerty diriguje. Které provedení valčíků vás nejvíc zaujalo?

Chtěl bych vzpomenout na dva dirigenty, Georga Soltiho a Riccarda Mutiho. Solti byl Brit maďarského původu a jeho provedení mi přišlo naprosto dokonalé, asi jsem v něm cítil jakousi rakousko-uherskou nostalgii. A z Mutiho zešílela celá televizní Evropa. Dirigoval tak pomalu, že se koncert protáhl o dvacet minut, a prezidenti mnoha zemí poslušně čekali se svými projevy. Ale on si to evidentně užil. A napadla mě ještě jedna vzpomínka. Zubin Mehta. Ten se během krátké řeči, již mívají dirigenti na závěr koncert, tak rozněžnil, že přímý přenos jde i do jeho rodné Indie, že se rozplakal…

Je až zvláštní, jak jsou tyto novoroční přenosy oblíbené. Čím si myslíte, že to je?

Ano, je to zvláštní, protože se prakticky hraje pořád totéž, ale zřejmě zpříjemňují vstup do nového roku. Vymykají se divokým silvestrovským oslavám, mají eleganci a noblesu a každý rád uvěří, že bude stejně elegantní a noblesní po celý rok.

autor rozhovoru: Šárka Vieweghová (Týdeník Rozhlas)