„Nikdo neudělal pro hudbu tolik, co on“, řekl  proslulý houslista Yehudi Menuhin, když 14. října 1990, v 18 hodin 15 minut, zemřel Leonard Bernstein. Dirigent, skladatel, ale také skvostný komunikátor. Ať už během svých nezapomenutelných televizních pořadů, při nichž se s publikem – vesměs velmi mladým – zábavně dělil o svůj vhled do hudby zvané nešťastně vážná.

Či naopak při odborných přednáškách pro budoucí muzikology či hudebníky, případně při tvorbě textů pro tutéž cílovou skupinu.  Anebo prostě při každé společenské příležitosti, během níž měl kolem dostatek obecenstva, aby mu stálo za to zničehonic sednout ke klavíru, hrát, mluvit a přitáhnout pozornost k sobě i k tomu, co dělá a proč to dělá tak rád. Ano, Leonard Bernstein byl podle mnoha jeho blízkých extrovertní. Ale  při hlubším ponoru do jeho rozporuplné povahy se vynořuje otázka, proč. Nezakrýval tím – jak už to u podobných lidí bývá – podvědomě leccos ze své duše před ostatními? Případně,  neutíkal  před něčím, případně rovnou sám před sebou? Nepřehlušoval protiklady, které doprovázely jeho výjimečnost, ne-li genialitu? Vždyť přece jeho rozpolcenost se týkala vlastně jeho základního postoje k životu. Totiž Bernsteinovy sexuální orientace. 

Ano, byl ženatý a měl děti. Ale zároveň mu byli muži  milejší, než bývá obecně zvykem. A nešlo jen o to, čím šokoval třeba při svých londýnských zkouškách a koncertech konzervativní Angličany; spontánně objal hudebníka, který podle něj podal skvostný výkon, a zvolal: „Dej mi pusu!“ Leonard skutečně navazoval během svého pestrého života  známosti se stejným pohlavím. A protože neuměl – a dost možná  ani nebyl schopen – nic ze svého soukromí utajit, jeho manželství se kvůli tomu v určitou chvíli málem rozpadlo.

Samozřejmě, že z našeho hlediska – tedy z pohledu těch, kteří byli na dálku byli okouzleni jeho osobností a dodnes obdivují jeho talent – je možné  se těchto  záležitosti dotýkat opatrně. A  v souvislostech. Z čeho asi vyplývala Bernsteinova dvojlomnost v lásce a sexu? Jaké bylo jeho útlé dětství? Čím a kým byl formován, co vše spoluvytvářelo jeho osobnost? Jaký vliv mělo na něj prostředí, v němž stoupal vzhůru? Odrazila se široká paleta jeho vztahů v jeho umění, v jeho tvorbě? A  nejpodstatněji ze všeho, byl ve své vlastní kůži šťastný anebo – jaksi - rozpačitý? Když jednou koncertoval ve Vídni, zašel si Leonard podle vlastního vyprávění do muzea otce psychoanalýzy. Sedl si tam a ptal se obrazu Sigmunda Freuda: „Nevíš, proč jsem, jaký jsem?“  

Přísný otec, utlačovaná matka

O životě slavného amerického dirigenta a skladatele, který přišel na svět 25. srpna 1918, vyšla  celá řada knih. V nejzdařilejší, neboť faktograficky nejvyváženější z nich, nazvané prostě a jednoduše ´Leonard Bernstein´, se autorka Meryle Secrest Beveridge podrobně zabývala jeho rodinnými kořeny. Mnohé totiž osvětlují. „Samuel Bernstein, Leonardův otec,“ píše se v ní, „pocházel ze staré chasidské rodiny potomků Izraele ben Eliezera (zvaného také Baal Šem Tov). Charismatické osobnosti žijící v osmnáctém století. Reformátora tradičního žebříčku židovských hodnot. Na rozdíl od rabínského  důrazu na formální nauku, osudová zjevení a sofistiku talmudu byl jeho přístup k víře přímý a konstruktivní. Je třeba věnovat čas na posvěcení prostých životních radostí…“

Leonardův otec Samuel Bernstein se vydal z rodné Volyně  roku 1903 za lepším životem do Ameriky. Počátky byly ale perné. Zprvu pracoval na rybím trhu na Manhattanu, odměnou mu byly jen mince, které zákazníci házeli do plechovky; jedl zbytky sleďů a bochníky černého chleba. Postupně se ovšem vypracoval až k tomu, že za Leonardova mládí měla rodina dva domy a dva automobily. Nikdy ze sebe nicméně nesetřásl zážitky, kvůli nimž vnitřně ztvrdl a uchyloval se do své víry. Manželství s Jennie Resnickovou, která se též přeplavila za velkou louži z Volyně, nevzniklo z lásky. Vážný Samuel jím přehlušil zklamání z předchozího vztahu, v němž byl odmítnut; jeho mladá pohledná choť si jej vzala proto, aby unikla z nenáviděné dřiny v továrně. Leonard jako prvorozený syn silně vnímal, že rodiče mají k sobě odtažitý vztah. Otce se bál, ale zároveň jej obdivoval  a toužil po jeho náklonnosti. Matku vřele miloval, jenže  vystihl, že jí může  od malička  vládnout. Zrodily se  tehdy  jeho první citové zmatky? Připadalo mu dobývání žen příliš snadné, zatímco o mužskou lásku musel bojovat a tím víc si jí pak vážil? Kdo ví.

Napůl skladatel, napůl dirigent…

…a napůl muž, napůl žena. Tak si podle vlastních, opakovaně doložených výroků připadal Leonard Bernstein během nejúspěšnějších let svého života. Opakovaně  se o slovo hlásila jeho vnitřní dvojznačnost. Potřeba být jiný, než jsem. Dobývat nové obzory, ale zároveň si ponechat možnost návratů do nabytých jistot. Projevovalo se to v jeho umění i soukromí.

Co se hudby týká, zřejmě se po dlouhá desetiletí  vnitřně vyrovnával se dvěma dilematy, jež se tu a tam proměňovaly v traumata. Prvním rozporem bylo, zda hodlá být dirigentem, rozuměj „pouhým“ dirigentem, anebo jestli se má soustředit pouze na dráhu skladatele. A zde jako by se vlastně  pod hladinou ukrýval ještě jeden protiklad. Bernstein byl zřejmě zároveň extrovertem, bažícím po potlesku, a introvertem toužícím ukrýt se daleko od hlučícího davu a zanechat lidstvu trvalejší odkaz než byly stovky koncertů, při kterých zářil na pódiu s taktovkou v ruce. Řečeno ještě jinak: svářeli se v něm jeho matka, hravá a zábavná, s otcem nořícím se do hloubky modliteb? Druhá potíž pak spočívala v tom, co jednou sám Leonard popsal  bonmotem „celý život jsem skládal vážná díla, ale svět si mě zapamatuje kvůli muzikálu…“ Měl  na mysli úžasně úspěšnou West Side Story, na níž si  každý vzpomene v souvislosti s jeho jménem okamžitě, zatímco nad výčtem jiných Bernsteinových děl by možná zaváhal. Přitom mu ale sláva lahodila: „Jednou jsem byl v Benátkách,“ svěřil se, „a když ráno na náměstí San Marco otevřeli kavárny, že všech  hrál rozhlas jednu jedinou melodii. Maria!“

Jeho soukromím dost často zmítal zmatek, čemu a komu se oddat a proč. Na manželství lpěl od samého počátku – a po předčasné smrti své ženy, herečky Felicie, trpěl samotou i výčitkami různého druhu. Zároveň ale nebyl nikdy schopen ani ochoten se vzdát zážitků s muži. Přestože občas, když už věc hrozila rozvodem, navštěvoval psychoanalytiky a pokoušel se hledat řešení. Marně. Když se mu jednou omlouvala známá fotografka, že jej zachytila teleobjektivem přes sloup, který jako by jeho obraz rozpoltil, Bernstein jí zamyšleně odvětil: „To je v pořádku, to mě naopak vystihuje. Jsem napůl muž a napůl žena…“

Na počátku byl Tón

Jak leta plynula, vršily se Bernsteinovy umělecké triumfy a navyšoval též počet  významných vyznamenání, jež obdržel doma i ve světě. Jenomže na dveře zároveň ťukalo stáří – a Leonard nesl jeho příznaky velmi těžce. Což o to, navenek se dalo leccos zakrýt neutuchající energií, s níž byl schopen po koncertech ponocovat a pak přes den za zataženými závěsy střídavě spát a komponovat. Anebo tím, že se oblékal do přilehlých džínsů či mladistvých rozhalenek a na nohy obouval ocvočkované boty s poněkud vyššími podpatky. Jenomže sám sebe a své zdraví ošálit nedokázal. Deptalo jej, jak život ubíhá a jeho role se mění. Kdysi to byl on, kterého dobývali zkušenější kolegové – jeden z nich, dirigent Dimitri Mitropoulos, měl pro něj obzvláštní slabost a nakonec mu předal taktovku v čele Newyorské filharmonie. A nyní? Aby se naopak sám lísal k  mladíkům, jimiž  se  tak rád obklopoval! Přitom se dosud paradoxně líbil  mnoha ženám. Zbožňovaly jej už od mládí. Byl pohledný, přitažlivý, společenský a přelétavý;  mnohá usilovala o to, aby jej získala právě ona. A teď, po smrti jeho manželky, jako by se tento příběh  opakoval. 

Bernstein, navenek stále charismatický,  byl ale už vážně nemocen. Ač musel používat inhalátor, nepřestal kouřit. Jedno z posledních vystoupení absolvoval na jaře 1990 v Praze, setkal se s Václavem Havlem. Před smrtí napsal: „Na počátku byl Tón a Tón byl u Boha. Kdokoli po tom Tónu sahá, sahá vysoko a přináší jej zpět k nám na zem…“