Kdosi kdysi podotkl, že noty pozeseté napříč partiturou někdy připomínají rozsypaný čaj. Anebo, jak se říkává obvykleji, jen černé tečky. Samy o sobě vlastně neznamenají mnoho. Jen návod k tomu, co které klávesy uhodit, kterou strunu kde na hmatníku zmáčknout. Ale hudba, skutečná hudba, je o něčem jiném.

 

Zvládnout techniku hry, vědět „kdy kam sáhnout“, to je jen základ. Malá násobilka. Teprve pak přichází to podstatné. Cítit, co hraji a proč. Vniknout pod povrch. Vžít se do toho, co mi skladatel vzkazuje. A rozvinout to po svém. Mít respekt k autorovi, ale být sám sebou, jiný než ostatní interpreti. A navíc si hudbu užívat, nejen ji prožívat.

Tento dotek s velikostí, s výjimečností interpreta jsem 7. 9. 2015 zažil. V Rudolfinu při zahájení 15. ročníku MHF Dvořákova Praha. Bezmála šedesátiletý Yo-Yo Ma si doslova pohrál s violloncelovým koncertem h-moll Antonína Dvořáka. Vychutnal jeho vroucnost i naléhavost. Jeho zpěvnost i dramatičnost. Věděl, co Dvořák cítil, když se – už jako zralý muž – vrátil k violoncellu, na které kdysi v mládí po prvním nezdařeném pokusu o koncert pro tento nástroj zanevřel se slovy: „nahoře to kňučí, dole to bručí“? Věděl, že ke Dvořákovi se během komponování donesla za moře zpráva o umírání jediného ženy, kterou v životě miloval? Že z Ameriky dorazil lodí pozdě? A že nápěv své písně, který tato žena mívala ráda, vložil do tohoto violoncellového koncertu? A to tak jímavě, že závěr  není obvykle hřmotný, efektní, což Dvořákovi prý vyčetl plánovaný interpret premiéry Hanuš Wihan, ale naopak komorní, niterný, ponorný? Nepochybuji, že lidé jako Yo-Yo Ma nebo dirigent Jiří Bělohlávek to vše mají v malíčku; ostatně, ani jeden z nich nepotřeboval mít před sebou noty, vše zvládli zpaměti. A Yo-Yo Ma nejenže si povídal se svým krásně znějícím nástojem; rozevlátě komunikoval s prvním houslistou České filharmonie Špačkem a dalšími hráči, občas i s publikem. Vychutnával si společné chvíle, svůj vlastní život. Vzápětí se ale obrátil sám do sebe, do svého vytváření těch snad nejkrásnějších zvuků světa, kterým se říká hudba.

Takový večer člověk nabije, obohatí. Motivuje.