Když v březnu 1965 uchvátil beznadějně vyprodanou Lucernu, bylo mu zřejmě necelých pětašedesát. Neví se totiž přesně, kdy se Louis Armstrong zvaný Satchmo či také Pops vlastně narodil. Sám vždy uváděl datum 4. července 1900. Jenomže tento údaj může mít háček. S oblibou se jím totiž tehdy oháněli v Americe ti, kteří ve skutečnosti neměli ani rodný list. Především občané černé pleti. Potomci dávných otroků.  Křivdu, kterou v duchu nesli úkorně, navenek přebíjeli vlasteneckým odkazem ke Dni nezávislosti. Okázalým gestem, adresovaným bílé většině: „Patříme sem jako vy, také jsme tady doma!“

 

I tento zdánlivý detail, nejasnost v datu narození, vypovídá cosi důležitého – a přitom často opomíjeného – o  Louisi Armstrongovi. Odkazuje k rozporuplnému postoji, jaký měl tento muzikant, kapelník, zpěvák a bavič k rasové otázce ve Spojených státech amerických. Jak vnímal své místo v tamní společnosti – a kam  okolní svět zařazoval jej. Toto téma, po léta zametané pod koberec, oživil nález magnetofonových pásků, jimž Armstrong svěřoval své postřehy a myšlenky. Celkem se jich zachovalo šest set padesát – v krabicích, na které trumpetista maloval osobité koláže. Mluví o svých přátelích, o svých láskách, ale taky o barvě svojí kůže a o rasismu. 

Je to úplně jiný Armstrong než ten, kterého pamatujeme z jeviště. Černý muž s bílým kapesníkem tu dává nahlédnout do své duše. A náhle to není jen Satchmo neboli Velká huba. Tvář věčně roztažená do širokého úsměvu. Dobromyslný rošťák. Postupně snad až karikatura sebe samého. Od mládí živočišný tvor, kterému vzrušení z vysokých tónů, jež dokázal ze své trubky vyloudit, prý způsobovalo samovolnou erekci. Před námi vyvstává člověk, který se z nicoty propracoval až na vrchol, ale neztratil přitom to nejdůležitější – sebe sama. A jeho zvukový deník, vzniklý po nocích, vypráví příběh minulého století za velkou louží.

 

Z polepšovny na loď

Na své dětství nevzpomíná Louis Armstrong ve zlém, přestože se odvíjelo v nejchudší a zároveň nejdrsnější části města New Orleans. Rodiče se brzy po jeho narození rozešli, otec si našel novou ženu a matka se zřejmě  živila nejstarším řemeslem, ale přitom si podle syna „vždy zachovala svou důstojnost“. Little Louis, jak byl pro svojí nevelkou postavu přezdíván, vyrůstal u babičky. A lákal jej život na ulici. Barvitý i nebezpečný zároveň, plný nejrůznějších událostí, dějů, zvuků, tónů.

Nebylo mu ani čtrnáct, když se ocitl v polepšovně. Za to, že údajně jenom tak pro radost střílel na Silvestra z pistole a ohrožoval ostatní. Kupodivu na pobyt v pochmurném prostředí nezanevřel. Miloval vůni stromů za vysokou zdí; postupně nacházel cestu k přísnému vychovateli, který jej nakonec přivedl k hudbě. Ve snaze kultivovat mladé delikventy totiž založil v lapáku kapelu – a jednoho dne do ní přizval i Armstronga. Zprvu mu vtiskl do ruky jen tamburínu, ale časem došlo také na na kornet a navysněnou trubku.

Puberta přivála do života mladého muzikanta ženy. Takové, jaké měl kolem sebe, když po nocích hrál v barech, pajzlech a hospodách. Jednu z prostitutek si dokonce přivedl na radnici. Aby řemesla zanechala, musel ji živit. Měl proto napilno. Nad ránem chvíli spal. Poté rozvážel městem na dvoukoláku uhlí anebo si přivydělával hraním na pohřbech. V podvečer si dal znovu šlofíka. A se setměním popadl trubku a šel za hudbou. Manželství, to se ví, nefungovalo. A když dostal Armstrong v devatenácti nabídku, ale se přidal ke kapele muzicírující na lodích, neváhal ani na okamžik a zmizel.

Zásadní zlom mu do života ovšem přinesl už konec první světové války. Když se o něm 11. listopadu 1918 dozvěděl od prodavače novin na neworleanském nároží, zareagoval  spontánně. „Je konec strastí, svět teď ovládne zábava! A proto přichází můj čas…“ Náklad uhlí i s tažnou mulou, které přezdíval Lady, zanechal na ulici. A od té chvíle šel jenom za svým snem. Toužil odjet jednoho dne do Chicaga, města jazzu. Když tam pak ve 20. letech uspěl, měl ke své kariéře konečně nakročeno.

 

Pro tebe Velká huba nejsem

Už kdysi, když jej babička vzala na malou projížďku městem, si Louis povšiml čehosi divného. „Jak to, že my musíme sedět v autobuse jen vzadu, odděleně?“ zvídal. Jednou své průvodkyni vytrhl, aby se aspoň na okamžik usadil hned za řidiče… A byl z toho pěkný poprask.

Po celý dospělý život se ale Armstrong až na jednu, dvě výjimky k rasismu, ať už skrytému nebo otevřenému, nevyjadřoval. Naopak si v autobiografické knížce, která vyšla v roce 1953, pochvaloval dávné zážitky z lodí plujících po Mississippi. Prý se k němu bílí výletníci chovali výtečně; když jim pěkně zahrál, zvali jej ke stolu a nabízeli vybrané pokrmy i nápoje, jaké do té doby nepoznal… Jenomže na magnetofonových páscích, jež jsou dnes uloženy v archivu newyorské Queens´ College, už nabízí odlišnou zpověď. Dvě třetiny bílých Američanů prý ve skutečnosti černými pohrdají. A aby asi nepřipadali nelidsky, vyberou si z jejich středu jedince, který je umí pobavit, a okázale jej zahrnou přízní. Proto si prý vysloužil tolik ovací i v klubech, sálech a koncertních síních, kde mu  tleskaly dlaně jako z alabastru…

Že jím ve skrytu duše hořkost hárala, projevil Armstrong při natáčení filmu s názvem Glory Alley. Přitom šlo v zásadě o nevinnou historku. Jakýsi kluk jej na „place“ pozdravil slovy Ahoj, Satchmo. A Louis nečekaně vybuchl: „Pro tebe žádná Velká huba nejsem! Tak mi smějí říkat jen moji lidé tam dole na jihu…“ Zásadněji se – už jako celoplanetární hvězda – postavil roku 1957 k příkazu, který ve městě Little Rock vydal tehdejší guvernér státu Arkansas. O po zrušení segregace zakázal sedmi studentům černé pleti přístup do školy, kterou dal hlídal vojskem. Armstrong, jemuž mladí aktivisté kolem Martina Luthera Kinga posměšně přezdívali Strýček Tom, se rozhněval. Prý nepojede na turné kolem světa jako kulturní velvyslanec země, která se k některým ze svých občanů chová hanebně. Postoj, jímž vystoupil ze svého dosavadního stínu, vzbudil ohromný ohlas. Za pouhých šest dnů se do věci vložil prezident Eisenhower. A nařídil arkansaskému guvernérovi, ať kouká vojsko stáhnout a černé kluky vpustit do školních lavic. Jeden z nich se pak stal první černošským maturantem v amerických dějinách.

 

 Baptista, katolík, zednář nebo žid?

 Soukromý Armstrongův život nebyl ani zdaleka tak úspěšný jako jeho hudební kariéra. Zjevně patřil k těm, kteří svou práci vnímají jako poslání a nezbývá jim dost času ani sil na to, aby se řádně věnovali svému zázemí. Nic na tom nemění skutečnost, že se stačil oženit hned čtyřikrát. Ano, do žen se uměl zamilovat. Ale vztahy nerozvíjel, spíše zanedbával a nakonec opouštěl. I proto zůstal bezdětný, přestože se třiatřicet let po jeho smrti objevila sedmapadesátiletá žena, který tvrdila, že je památkou na dávný Armstrongův vztah s tanečnicí z proslulého Cotton Clubu. Nikdy se to však věrohodně neprokázalo.

K dalším Louisovým zálibám patřila marihuana a – projímadla. Jak spolu tyto dvě záležitosti v jeho životě souvisely? Lehké droze dával přednost před alkoholem, protože – jak tvrdil – „chlast otupuje, ale zato marjána bystří a rozveseluje“. Jenže po ní prý míval Armstrong nezřízenou chuť k jídlu. Aby netloustl, pomáhal si proto – vždy a všude – projímadly… Jelikož má ovšem každá mince dvě strany, lze snad jeho náklonnost ke konopí omluvit osaměním, jež jej po většinu času provázelo. Bezmála kýčovitě se jeví historka, kterou jeho třetí žena dávala často k lepšímu. Když mu v hotelovém pokoji, kde přečkávali chladný prosinec, vyzdobila vánoční stromek, Armstrong se po Silvestru odmítal vystěhovat. Prý si jej užíval poprvé v životě… Bylo mu čtyřicet let.

Věřil takový člověk něčemu jinému než hudbě? Podle vlastních slov byl baptistou. Ale ve skutečnosti jej pokřtili jako katolíka, což ocenili i dva papeži, s nimiž se setkal. Jindy byl nesmyslně podezírán z členství v zednářské lóži. Když 6. července 1971 zemřel, měl ovšem na krku řetízek s Davidovou hvězdou. Ale jen coby památku na rodinu, která mu kdysi dávno koupila v New Orleansu první trumpetu.