Na jakou stranu se přikloníte? Tak se ve své divadelní hře Taking Sides, uváděné u nás pod názvem Na miskách vah, ptá jihoafrický dramatik Ronald Harwood. Vypráví příběh skvělého německého dirigenta Wilhelma Furtwänglera. Ten se i po nástupu nacistů rozhodl zůstat v rodném Německu, vést Berlínskou filharmonii a podle vlastních slov nabízet národu v těžkých časech útěchu v podobě krásné hudby. Po válce je zadržen Američany a při výslechu nejednou ponižován těmi, kteří nechápou, čím  musel projít, protože nikdy nic podobného nezažili. Je sice propuštěn, ale navždy ocejchován. Poměrně brzy se vrací se na scénu, ale za několik let umírá. A autor hry se diváka ptá: Byl dirigent vinen či nevinen? Záleží na úhlu pohledu… A možná, že pravda je někde uprostřed.

Vždyť se mu neříkalo jen Barvířka kvůli tomu, že se tam zhruba před dvěma staletími přistěhovali barvíři kůží. Anebo Šítkovský podle mlynáře Jana Šítka, jenž ostrov na čas vlastnil, což dodnes připomíná svým názvem věž, tyčící se na jižním okraji kousek od Jiráskova mostu.  Přechodně se tato romantická část Prahy, vystupující z vody kousek od Národního divadla, stala majetkem muž jménem Engel. A právě podle něj se ujalo vzletné pojmenování, dnes už bohužel zapomenuté. Andělský ostrov či dokonce Ostrov andělů.

Rozlehlý žofínský sál se stal během 19. a 20. století svědkem mnoha událostí, které vstoupily do dějin české hudby, společnosti a politiky. Stačí připomenout, že právě tady a nikde jinde zaznělo 5. listopadu 1882 první souborné provedení Smetanovy Mé vlasti. O čtyři roky dřív, 17. listopadu 1878, si zde odbyl svou dirigentskou premiéru Antonín Dvořák. Na Žofíně debutoval též houslista Jan Kubelík. Ten, který po celém světě proslavil jímavý Poem, který na počest zdejší lyrické atmosféry zkomponoval Zdeněk Fibich.Taktovku tady pozvedly také osobnosti světové hudby jako Hector Berlioz, Ferenc Liszt, Petr Iljič Čajkovskij anebo Richard Wagner…

Ale konaly se tu rovněž slavné vlastenecké plesy. Na jednom z nich prý roku 1843 Božena Němcová protančila střevíčky. A její výdrž obdivoval mezi přítomnými i Jan Neruda. Méně okázale, zato však trvale se palác Žofín na Slovanském ostrově zapsal do vývoje naší politiky. Své o tom vypráví samotné názvy – jak budovy, tak prostoru, jemuž vévodí. A není náhodou, že pamětní deska vedle vchodu připomíná Julia a Eduarda Grégrovy, řečníka a novináře, stojících ve své době u zrodu Mladočeské strany a Národních listů. Jejich zásadu lze dnes bohužel vnímat jen s trpkým pousmáním. Zní totiž takto: „Mezi občany nesmějí platit jiné privileje, diplomy a erby, než které spočívají v zásluhách, práci a rozumu.“

 

Z bahna až k vlastenectví

V minulosti si nikdo nedokázal představit, co může na Vltavě poblíž jejího pravého, novoměstského břehu vzniknout. Dlouho tu vlastně nebyl ani ostrov jako takový. Jen nánosy půdy a bahna, které lemovaly pobřežní terén až do jedné z  katastrofálních povodní. Došlo k ní roku 1784. A stala se podnětem k tomu, že z Vltavy vyrostla hráz, či lépe nízká stěna. Obklopila a  zpevnila neladný kus půdy, vyčnívající z řeky. Proměnila jej v samostatné území. Z řeky se vynořil zbrusu nový ostrov … A v samém středu Prahy! Divoké křoviny na něm pozvolna ustupovaly  ovocným stromům.

Začali se tu střídat obyvatelé i majitelé, řemeslníci a výletníci. Pro ty zde vznikl dřevený hostinec, dokonce primitivní lázně. Neudiví, že toto území ovšem lákalo především mlynáře. Jeden z nich, Václav Novotný, kdoví proč oplýval kulturními sklony. To jemu vděčí Žofín za svůj první velký vzmach. Datuje se do přelomu 30. a 40. let minulého století a časově zhruba souzní s počátkem českého obrozenectví. Jak už zmíněno, odehrávaly se tu vlastenecké bály, které měly vyšší cíl než jenom svižné hopsání. Už první z nich, uskutečněný 30. května 1837, zahrál na národní strunu, a další pak tímto směrem pokračovaly.

Zároveň ovšem přetrvávaly iluze o tom, že češství se může prosadit v rámci rakouské nadvlády. Že  v něm získá svou rovnoprávnost, svou svébytnost. Proto vládla taktická vstřícnost k Vídni. Příkladem nad jiné je pojmenování Žofín. Když se do Prahy blížila návštěva rakouského arcivévody Františka Karla, k níž došlo 27. září 1840, přispěchala domácí politická elita s nápadem, jak – a proč – nazvat budovu na ostrově. „Dejme jí jméno po jeho manželce Žofii,“ zaznělo v rámci strategie, jak vměstnat průtrž češství pod rakouský deštník. A tento přístup na čas vycházel. Vždyť poctu Vídni vystřídal na Žofíně roku 1848 Slovanský sjezd; řídil jej František Palacký, mezi řečníky byl i Slovák Ludoví Štúr… Teprve  později, roku 1867, utrpěly  smírné  snahy tvrdý direkt. V podobě vzniku Rakouska-Uherska. Tehdy Češi pochopili, jaký je jejich úděl v mocnářství. Ostrov nazvali na paměť sjezdu Slovanský. Ale zároveň   velkoryse ponechali název Žofín. Na paměť pozoruhodné, rozporuplné ženy.    

 

Mistryně převratů, svědkyně zvratů

Snad každý lidský život je při bližším ohledání jedinečným dílem. Ať už se odehrává na hradě nebo v podhradí. K první skupině patří osud Žofie Frederiky Bavorské. Matky císaře Františka Josefa I., muže tak významného pro české dějiny.

Jako bavorská princezna přišla na svět roku 1805.  V devatenácti ji provdali do Vídně, za Františka Karla, takže se stala rakouskou arcivévodkyní. Byla prý půvabná, chytrá, společenská. Co jí to ale bylo zprvu platné… Během šesti let absolvovala pět potratů. Teprve dlouhý pobyt v lázních Bad Ischl ji postavil na nohy. Zvládla porodit šest potomků, z nichž čtyři přežili. Ale šuškalo se, že všechny nezplodila s manželem, který jí byl vnucen. Na panovnickém dvoře ve Vídní se kolem ní muži jen točili. Kancléře Metternicha prý odmítla. Bonapartovi, synovi Napoleona, však zřejmě podlehla. Byl o šest let mladší, milovala jej. Když náhle zemřel, bylo Žofii pouhých sedmadvacet. Tehdy se  navždy změnila. Stala se z ní chladná, ctižádostivá, tvrdá žena. Neúprosně šla za svým. Ale když došla na vrchol, nastal pád.

Ano, její Franz Josef se díky ní stal císařem. A provdala jej tak, jak chtěla; nikoli na východdo Uher, ale na západ za Němku. Pak ovšem jeho manželství se snivou Sissy rozbila… A když  v Mexiku popravili dalšího z jejích synů, Ferdinanda, stáhla se do ústraní. Ráda prý chodívala do divadla, ale svůj Žofín nikdy nenavštívila. Zrod Československa, při němž se v budově na Žofíně usídlila Vojenská rada Národního výboru, už mohla sledovat leda tak ze své vídeňské krypty. Ani tam však nedošla klidu. Roku 1940 její sarkofág vystrnadil Hitler do pařížské Invalidovny.

 

Koncerty, festivaly, fóra  – a záplavy

Roku 1884 vykoupila Žofín pražská obec a přestavěla jej do novorenesanční podoby. Na dvacet let se stal středem pražské kultury a společenského života. O jedinečnost jej připravil až vznik Obecního domu na počátku 20. století. Meziválečné období pak obohatilo Slovanský ostrov o hudební pavilon či budovu výtvarného spolku Mánes.

I v současné konkurenci se má zevrubně rekonstruovaný Palác Žofín k světu. Tak jako kdysi se tu konají plesy. Především se zde ale opět střídá hudba s politikou. Kromě koncertů různých žánrů, na kterých vystupují slavná jména, se tu usídlily dva bohulibé projekty. Finále rozhlasové soutěže Concerto Bohemia, která významně podporuje činnost amatérských orchestrů české mládeže. A probíhá tu též Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha, který rok co rok představuje televizní pořady z celého světa, zasvěcené hudbě, tanci a baletu na obrazovce. Ne nadarmo se v jeho rámci konal seminář, výstižně nazvaný Ohrožené druhy programů… Čím dál tím víc jsou totiž vytlačovány do zcela okrajových vysílacích časů – a pak rušeny s odůvodněním, že jejich sledovanost je mizivá.

Jen zmínkou stačí, myslím, na vlnách RádiaClassic FM  přejít tradici Žofínských fór, i když se na nich střídají veličiny veřejného života, jaké se jinde jen málokdy daří shromáždit. Nelze však nepřipomenout, jak těžce zasáhly Žofín povodně v létě 2002. Voda zatopila nejen podzemí, kde byla soustředěna klíčová technika, ale i celé přízemí. Přesto však Palác jako zázrakem přežil. Snad při něm znovu stáli všichni místní andělé…