Má smysl pořádat v 21. století, kdy se rozhlas už nevyhřívá na vrcholu obliby, národní klání o nejlepší pořady na vlnách? Pohled do světa naznačuje, že to jde. Nesmí však sloužit jen samy sobě a vzdát se širšího  ohlasu ve společnosti. Úspěch se naopak dostavil tam, kde rádia včas zareagovaly na mediální vývoj. A nebály se rozšířit své soutěže dřív, než je jiné převálcovaly. Dokládají to příběhy ze Španělska či z USA.

Na kalendáři bylo datum 14. 11. 1954, když se soukromé Radio Barcelona rozhodlo oslavit své třicátiny soutěží Premios Ondas. Navzdory názvu nevyhledávala jen to nejlepší na rozhlasových vlnách, ale též na televizní obrazovce. Svou historicky první cenu udělila Bobbymu Deglané, který  byl víc než jen rozhlasovým bavičem. Když Sevilla úpěla pod záplavami,  vysílal tři týdny od 10.30 do 16 hodin pořad  shromažďující příspěvky pro potřebné. Časem se Premios Ondas rozrostly o další kategorie. Film, populární hudbu. A k původním rozhlasovým disciplinám - nejlepší pořad či hlas a nejzajímavější  novinka – přibyla ocenění mediálních webů, reklamních spotů a kampaní. Loňský 60. ročník tak přilákal spoustu soutěžících i zájemců.

V Americe na to šli ještě dřív. A jinak. Na akademické půdě. Když univerzita státu Georgia roku 1939 zjistila, že jí investiční bankéř a mecenáš Georgie Foster Peabody odkázal úctyhodné jmění, pověřila fakultu žurnalistiky průkopnickým činem. Každoročním udělováním cen za  náročnou rozhlasovou tvorbu. Takovou, jež „nenosí dříví do lesa, ale otevírá nové dveře.“ Ani zde ovšem nezůstalo jen u ní. Teď už o prestižní Peabody Awards usilují i pořady či dokumenty televizních stanic a filmových společností. Když se však 27. března 2013 zveřejnily výsledky 72. ročníku, rádia nezůstala pozadu. Ocenění se po  právu dočkal cyklus Deníček Claressy Shieldsové. Šestnáctileté černošské boxerky, kterou stanice PNR dlouho a cíleně sledovala. Od chvíle, kdy se rozhodla probojovat na olympiádu 2012 v Londýně, až po zisk zlaté medaile. Peabody Awards se předávají v New Yorku a obřadem provázejí tak těžké váhy jako kdysi Walter Cronkite či nedávno Larry King. Už proto každý zpozorní, když zazní to zároveň omšelé i napínavé: „A vítězem se stává…“