Město, ve kterém se narodil  Bedřich Smetana i Zdeněk Nejedlý. Anebo filozof, spisovatel a publicista Hubert Gordon Schauer. Čtrnáct let svého života tu prožil Alois Jirásek. Během prvního ze svých dvou pobytů zde Božena Němcová porodila syna. A zemřela tady Magdalena Dobromila Rettigová. To vše, a mnohem víc, je Litomyšl. Místo, kde se už od roku 1949 koná – jen s jednou sedmiletou přestávkou – mezinárodní operní festival. Nazvaný, jak jinak než Smetanova Litomyšl.

Půvabná LTM či „Myšl“, jak  místní své město ve zkratkách občas nazývají, však pamatuje i leccos jiného. Roku 1950 tu byl završen politický monstrproces, ve kterém málem padaly tresty smrti. V období po srpnu 1968 zde našel práci i dočasný domov sochař a tvůrce Palachovy posmrtné masky Olbram Zoubek. Po listopadu 1989 tu začal stavět či rekonstruovat architekt Josef Pleskot. V roce 1994 se v Litomyšli uskutečnilo jedinečné setkání sedmi středoevropských prezidentů na čele s Richardem von Weiszäckerem, Lechem Walesou a Václavem Havlem. A v létě 2009 právě tady – a dokonce na závěr operního festivalu - předával český premiér Jan Fischer pomyslné žezlo evropského předsednictví zástupkyni Švédska. To už bylo město  zapsáno na seznamu světových kulturních památek UNEESCO.

Litomyšl se totiž může svojí architekturou i historií  měřit když ne  s Prahou, pak s podobně velkými  sídly jako Český Krumlov či Kutná Hora. A navíc je v polistopadové době obohacováno o dobrou moderní architekturu. Jenomže město doplácí na složité dopravní spojení s centrem republiky, což jej připravuje o spousty turistů a peněz, které by mezinárodní operní festival potřeboval. Zároveň ale zůstal Litomyšli půvab tiché nostalgie. Nese se náměstím, kde jako by podloubím stále korzovaly postavičky z Filosofské historie. Stoupá k renesančnímu zámku s divadélkem z konce 18.století. A návratů je plný též sál secesního Smetanova domu, kde se daří především kultuře.

Sečteno a podtrženo, není nikterak udivující, že právě  v Litomyšli se koná operní festival. V tomto městě se totiž vše, co bylo, prolíná s tím, co je a co bude. Je zvláštním místem v prostoru i v čase. Místem vzpomínek na budoucnost.

Festivalová předehra

Dávno předtím, než se v češtině uhnízdilo slovo festival, se k němu v Litomyšli nevědomky spřádaly různé nitky. Už roku 1880 se tu uskutečnily oslavy u příležitosti 50. výročí od chvíle, kdy se právě v tomto městě odehrálo první veřejné vystoupení Bedřicha Smetany, tehdy šestiletého. Pořadatelům radil  i T. G. Masaryk.  Jaroslav Vrchlický přispěl básní. Zazněla sborová kantáta a byla umístěna pamětní deska. Byť jen na dům, který kdysi Smetanovi rodiče vlastnili.  V zámecký pivovaru, kde se budoucí skladatel narodil, ji bavorští majitelé nedovolili instalovat. Možná je to pak zamrzelo, když byl Bedřich Smetana jmenován těsně před svou smrtí čestným litomyšlským měšťanem.

Po vzniku Československa přišel rok velkého výročí. 1924. Sto let od Smetanova narození. Nejenže do Litomyšle poprvé zavítal kompletní soubor opery Národního divadla. Vystoupila tu i Ema Destinnová. Olomoucká opera provedla během tří dnů čtyři Smetanovy opery, Prodanou nevěstou počínaje a Dvěma vdovami konče. Na hlavním náměstí  byl vztyčen Mistrův pomník od  sochaře Jana Štursy. A o Smetanově díle přednášel jeho obdivovatel, rozporuplný vědec Zdeněk Nejedlý. Už jako politik se o čtvrtstoletí později, po Vítězném únoru, zasloužil o vznik zdejšího operního festivalu. Rozhodně ovšem nebyl sám. Dlouho se u nás nesmělo veřejně přiznat, že první impuls poskytl někdo jiný. Litomyšlský knihovník, farář Církve československé husitské a především nadšený sbormistr i dirigent Jaromír Metyš. Nápad mu vytanul na mysli před hájenkou v Jablenicích, kam se Smetana kdysi uchýlil ve stáří. A Nejedlý pak festivalu poskytl coby  ministr  rozhodující podporu. Léto 1949 se tak stalo svědkem prvního ročníku Smetanovy Litomyšle. Kdo mohl tušit, k jak dramatickému střetu mezi dvěma spoluzakladateli se schyluje?

První festivalové dějství

Pět let po konci strašlivé války se u nás znovu děly zrůdnosti. Zařadil se k nim i litomyšlský monstrproces se dvěma tucty údajných teroristů. Prý se chystali svrhnout nedávno nastolené lidově demokratické zřízení. Čím? Tím, že roznášeli letáky… Marně se rodiny postižených, mezi nimiž byl i Jaromír Metyš, vypravily do Prahy za Nejedlým, aby se přimluvil. Ministr je ani nepřijal. Zato ze své pracovny křičel, že „reakce musí být zničena jako klubko zmijí“. Vše pak vyvrcholilo ve dnech 9.-11. října 1950. Paradoxně v kulturním Smetanově domě. Donekonečna předčítala lidová prokurátorka petice rozhořčených občanů. Někteří se do sálu dostavili osobně, aby svůj postoj projevili voláním „Pověste je, stáhněte z nich kůži!“ I toto má Litomyšl za sebou. V sobě. Krutě i komicky, jak se v zemi Kafky a Haška sluší. Do švejkovské kategorie jiný Nejedlého výrok. Roku 1952, při čtvrtém festivalovém ročníku, s jím na kobereček povolal režiséra Hrdličku a dirigenta Krombholze. Právě dozněla opera Braniboři v Čechách. V inscenace takříkajíc doslovné. Na jevišti zapalovala chudina ohně, z oken  byly shazovány rance slámy. Ministra to rozčílilo: „Jedna revoluce už byla,“ volal, „a v Litomyšli se tudíž už žádná další konat nebude!“

O podobných událostech nejspíš netušili ti, kteří jezdili do Litomyšle na festivaly odvádět svou práci. Nabízet svoje umění. Hned v prvním ročníku, na který zvaly plakáty malíře Karla Svolinského, se v rolích Dalibora a Milady zaskvěli Beno Blachut a Marie Podvalová. V pětapadesátém poprvé přijelo jiné Národní divadlo než pražské. Bratislavské. Jak se vyrovná s operou z nejčeštějších, tedy s Prodanou nevěstou? Ovace po představení nebraly konce. A jak roky šly, docházelo i ke kuriozitám. Zavinilo je vesměs špatné počasí. Festivalu pod širým nebem, ať už se odehrával na druhém zámeckém nádvoří či v sousední zahradě, mnohdy nepřálo. A tak se roku 1958 muselo představení Dalibora narychlo odstěhovat do aukční haly u litomyšlského nádraží.

Po smrti Zdeňka Nejedlého se ukázalo, čím byl - při všech výhradách k jeho osobě – festivalu prospěšný. Začaly vysychat finanční zdroje. A vytratila se politická ochrana z centra. O svůj podíl na slávě se najednou přihlásili komunisté z krajského města. Hradec Králové začal od roku 1962 do Smetanovy Litomyšle zasahovat tak nešťastně, že ji o pět let později přivedl k neslavnému konci.

Druhé a třetí dějství

Půldruhého století od Smetanova úmrtí byl operní festival v Litomyšli roku 1974 obnoven. Začali přijíždět další slavní pěvci. Gabriela Beňačková, Ivo Žídek, Eduard Haken. Ten ovšem jen do doby, kdy jej někdo udal, že během pobytu zpívá zadarmo v kostele… Místní kroniky raději kypřily falešnou idylu. Třeba záznamem o tom, jak se v Prodané nevěstě „při scéně Milostné zvířátko ulomila nad jevištěm větev a dopadla vedle nic netušícího principála, který se pořádně lekl.“ Zlom přineslo až léto roku 1989. Jednatřicátý ročník Smetanovy Litomyšle uvedl na jeviště zahraniční operu. V podání Janáčkovy opery Brno zaznělo méně známé dílo Giuseppe Verdiho Simon Boccanegra.

Mnohem zásadněji  se však festival postupně proměnil od roku 1992. Tehdy se ocitl na křižovatce. Skončí podruhé a navždy? Kvůli obavám z diváckého nezájmu, nedostatku peněz i z potřeby zavrhnout odkaz  Zdeňka Nejedlého? Naštěstí město vedl osvícený a odvážný starosta Miroslav Brýdl. Nejenže sehnal první sponzory. Pochopil, že festival se nesmí co chvíli rušit představení kvůli dešti. Prosadil odvážný nápad posuvné střechy nad druhým zámeckým nádvořím. Díky ní se od roku 1997 zpívá a hraje, i kdyby se venku čerti ženili.

Dostavily se ovšem jiné potíže. Neviditelná ruka trhu nutí Litomyšl, aby skvělé dramaturgické počiny kompenzovala tím, co láká davy. Smetana by asi občas své hluchoty nelitoval. Přesto by ale na svůj operní festival určitě jezdil rád. A vážil by si jej podobně, jako svého rodného města.